Vražda?

omu hajzlovi dlužím vraždu!“ cedil skrz zaťaté zuby poručík Zdenda a v očích měl slzy a v hlase vztek a pomstu. „Zabil mi Míšu, nejlepšího kamaráda, a zrovna když se mu začalo dařit!“ a Květa, jeho šéfová a manželka, ho chytila za paži jako by se bála, že rovnou vyrazí splnit svou hrozbu. Jenže Zdenda nevěděl, koho zabít.

Stáli na staveništi obytného domu v proluce centra městečka u paty lešení a skláněli se nad zkrouceným Míšovým tělem s hlavou roztříštěnou zjevně o roh panelu válejícího se na zemi. Opodál se leskly střepy rozbité láhve lepšího alkoholu a okolí bylo pocákané krví a mozkem oběti. Musel to být hrozný pád z horních pater lešení, pád, který nešlo přežít. Zdenda držel mobil a dělal snímky místa dopadu a okolí, zatímco Květa v podřepu zkoumala detaily. „Hele, už jsou tady technici, pojď a nechej to na nich,“ vybídla Zdendu a pak ho raději vzala za ruku a odvedla opodál, kde nepřekáželi a mohli si promluvit.

„Včera večer jsem se s ním viděl u nás v hospodě,“ rozvykládal se Zdenda, protože cítil potřebu seznámit Květu s detaily toho hrozného skutku. „Byl šťastný jak blecha, protože se mu zadařilo vyhrát v sázkové kanceláři krásnou sumu a těšil se, že konečně dosáhne na hypotéku a bude si moct koupit byt tady v tomto domě a vzít si Zuzku. Vždyť už měli nejvyšší čas, Zuzka je na rozsypání,“ a Květa kývala hlavou, protože některé okolnosti znala z vlastních zdrojů. „Míša byl už pod parou a chtěl zajít na stavbu kouknout se, jak to tam vypadá po setmění. Já s ním nemohl, to bys mi dala co proto, a Zuzka nemohla, protože cosi doma ještě kutila. Asi výbavičku pro mimčo. Tak nakonec šel sám, ale po svých a rovně, opilého bych ho nepustil. Tu flašku sebou neměl, nevím, kde se tady vzala,“ vzlykl Zdenda poněkud provinile. Neměl nechat kamaráda jít samotného, vyčítal si.

„Vždyť jsi nemohl tušit, jak to dopadne, a už vůbec ne, že vyleze na lešení,“ chlácholila ho Květa. „Nemohl jsi přece vědět, že ho někdo shodí dolů!“ Květa to brala racionálněji, protože ti dva, Míša a Zuzka, nebyli její přátelé. Ale Zdendovi do kamarádů nemluvila, uznávala, že jejího šéfování má dost z práce i z domácnosti. Úzké hrdlo profesního manželství chápala coby psycholožka. „Víš co, raději to budu vyšetřovat já osobně, bude to lepší, protože tady každý ví, že jste byli s Míšou dlouholetí kamarádi,“ spíš navrhla než přikázala a hned s do toho dala, zatímco Zdenda dál smutnil a zuřil. Mrtvolu nechala odvézt na pitvu a z láhve a z jeho kožené bundy sejmout otisky prstů. Pak zašla za Zuzkou a vytáhla z ní detaily všech finančních operací v poslední době. Moc jich nebylo.

Zatímco Květa vyšetřovala a sbírala informace, Zdenda zbůhdarma obcházel městečko, vartoval po ulicích a vymýšlel jednu divokou variantu za druhou. Podle jedné někdo Míšu přepadl na ulici, rozbil mu hlavu nějakým sochorem, ukradl peníze a na stavbě naaranžoval nehodu. V té druhé jej vylákal na lešení, srazil jej dolů a okradl. V té třetí Míšu nejdřív okradl a ten pak ze zoufalství spáchal sebevraždu skokem z lešení. A tak dál a podobně, až z těch teorií šla Květě hlava kolem. Jenže ona Zdendu znala a tak si nezoufala, ale vždy počkala na fakta a pak konala.

Totiž během několika následujících dnů přicházející informace začaly objasňovat, co se asi v tu noc stalo. Tak zaprvé otisky na láhvi patřily bezpochyby Míšovi a prodavači z obchodu, kde si pití musel koupit sám. Otisky z bundy byly rovněž jeho, pak Zuzky, jak se s ním loučila, a ještě několika kamarádů, Zdendu nevyjímaje, kteří jej v hospodě poplácávali po zádech a ramenou, když mu blahopřáli k výhře. Žádný z otisků nenasvědčoval, že by do něj kdokoliv strčil a srazil jej tak z lešení. Vzhledem k tomu, že v krvi měl skoro tři promile, bylo vysoce pravděpodobné, že spadl bez cizího zavinění. Peníze z výhry skončily téměř všechny až na několik běžných vydání na domácí potřeby v bance jako úvodní vklad k hypotéce. Krádež tedy nepadala do úvahy. Zdenda, Zuzka a kamarádi z hospody měli všichni alibi, protože jedni chlastali dál, Zdenda dělal hodného manžela a Zuzka se svým břichem by na lešení po žebřících nevylezla. Všechny Zdendovy teorie o hanebném skutku byly bez pochyby vyvráceny.

Zdendova pomstychtivost roztála jako jarní sníh. I když přímý svědek se nenašel ani v mobilu ve výpisu hovorů a sms, bylo nad slunce jasnější, že Míša si po cestě někde koupil láhev pití a notně si přihýbaje sám o své újmě vylezl na lešení až úplně nahoru, kde ještě nebylo úplně hotové šprlení, a tam se mu zamotala hlava či zavrávoral či co a sletěl dolů, ke vší smůle hlavou na roh položeného panelu. Pech, zpropadená smůla, jaká se opilcům zřídka stává. Bakchus zrovna nedával pozor.

Ještěže nový byt byl zčásti uhrazen a Zuzka se svým dítětem měla něco do začátku. Blbá, ale přece jen nějaká útěcha.

Lord strážce pokladu

a dvoře středověkých anglických králů to byl Pan Někdo. Pan Veledůležitý. Nad ním byl už jen král a pak Bůh. Bez něj si království ani neuprdlo. Bodejť by ano, když strážil truhlice plné zlata, stříbra a jiných cenností, směnitelných a platných po celém světě, i v tom nekřesťanském.

Později, když se přestaly razit zlaté a stříbrné mince, se z něj stal ministr financí, podobně jako u nás. Tenkrát byly bankovky ještě kryty zlatem a ostatními aktivy Státní banky československé či jak se ta instituce vlastně v průběhu času jmenovala, a ministr financí jako třeba Alois Rašín byl pořád ještě Někdo. Jasně, když stál anarchistům za atentát. Na bezvýznamného státního úředníka by nikdo nestřílel.

Dnes, kdy naše koruna je kryta namísto zlatem jen o trochu lepším papírem než je hajzlpapír, je na titulu ministr financí pravdivé jen to „mini“. Zbytek je jen blábol mající za účel doplnit titulu důležitě vyhlížející text. Ve skutečnosti je ten člověk kombinací Harpagona a somráka, škudlícího výdaje a zoufale shánějícího po státě nějakou hotovost, jedno jak malou, na nakrmení věčně lačných hlavonožců živících se papírovým oběživem a číhajících ve státní kase.

Kdyby jeho titul nezněl tak důležitě a kdyby on sám nevynakládal enormní snahu vyhlížet nepostradatelně, bylo by ho každému líto. Právě pro jeho marný a nemožný úkol nashromáždit v pokladně vůbec nějakou hotovost, která by se v ní aspoň chvíli ohřála a nezmizela ihned, jakmile ji do kasy vloží. Někteří z těch hlavonožců jsou natolik oprsklí a lační, že mu naškudlenou hotovost sežerou dříve, než ji do pokladny vůbec donese. Vskutku činnost hodná bájného Sisyfa.

Možná by udělal lépe, kdyby začal působit jako „registrátor státních dluhů“ a svůj titul si podle toho změnil.

Celou malinkou důstojnost jeho funkce podtrhuje skutečnost, že je jen jedním ze škudlilů, kteří tvoří naši současnou vládu, a kteří si škudlení stanovili jako svůj prvořadý úkol. Prý abychom se stali bohatým a důvěryhodným národem. BLBOST! Z dialektiky věci plyne, že škudlením žádné národní bohatství nevznikne. Škudlením na stavebním spoření vznikne jen masa lidí nuzácky žijících v nedůstojných podmínkách, ze škudlení na školách vznikne jen nevzdělaný národ a ze škudlení na podpoře průmyslu jen montovna neschopná konkurence na trhu.

Je ale třeba rozlišovat mezi škudlením a šetřením. Šetří moudří lidé dobře vědící jak a kam rozumně investovat své prostředky aby se nerozfrcaly, ale přinášely zisk. Čili při podpoře podnikání je třeba podporovat lidi, kteří sami o sobě už něco dokázali i bez podpory a ne somráky s nataženou rukou čekající na podporu a žadonící „Já mám vynikající podnikatelskou myšlenku, ale potřebuji na ni deset nebo raději sto milionů, abych ji mohl rozběhnout…“ Takový člověk po obdržení oné podpory se rozběhne sám, aby ho už nikdy nikdo nespatřil.

„Laissez faire,“ řekli francouzští podnikatelé Ludvíku XIV když se jich  ptal, jak má král podpořit jejich podnikání. (Kdo chce ať si vygoogli, jak to bylo doopravdy a jak to bylo s ekonomickým liberalismem.) Čili nechte nás dělat a neklaďte nám do cesty zbytečné byrokratické podmínky. Byrokrat je totiž člověk maskující svou neschopnost kulatým razítkem. Takových se mezi námi rojí mraky, taková spousta, že skrz ně slunce málem ani nezasvitne.

Dnes, kdy nám začaly nové časy s naším moudrým, rázným a pracovitým prezidentem, kdy jsme jeden tým, který společně překoná všechny těžké překážky, není podle mne čas na škudleni, ale na moudrou podporu pilných lidí podle starého dobrého hesla laissez faire.

Čili jinak: bohatý národ vznikne moudře investovanými prostředky, třeba i na dluh. Ten se časem zaplatí.

Není potřeba se dluhů bát, vždyť tu existují proto, aby usnadňovaly a umožňovaly rozběh podnikání a realizaci hodnotných myšlenek. Bez dluhů by to zhusta nešlo. Pokud se vypůjčené peníze rozumně investují tak, aby přinesly zisk nebo umožnily rozvoj společnosti a nepromarnily se za pošetilosti a rozmařilosti a pokud se pamatuje na jejich splácení, pak je vše v nejlepším pořádku.

Dovolte mi tipnout si, jak Ústavní soud rozhodne o valorizaci důchodů, se kterou se k němu chystá opozice. Řekl bych, že podobně jako prezident. „Ty ty ty,,“ řekne vládě a pak nechá v platnosti ty snížené valorizace. Jak jinak, když jsou všichni stejní!