Vyšlo 19. 7. 2024
Píši a vydávám knihy novel a
povídek o mezilidských vztazích.
V tomto blogu vychází
texty z těchto knih tak
krátké, že je přečtete dřív,
než vás někdo bude postrádat.
Kontakt na bloggera nasenoviny@vram.cz. Autorem stránky i všech textů je Vratislav Mlčoch. Chystaná kniha Pošta: babocka@vram.cz

Barevné lásky jedné krásky

Novela o nehynoucí naději

Text © Vratislav Mlčoch

(Dokončení z minulé Babočky)

* - 6 - *

ože, tak ráda tě zase vidím! Ani nevíš, jak se mi stýskalo po našem pokecu. Promiň, ale já o toho chlapa ještě nechtěla přijít,“ řekla mi o pár týdnů později, když jsme se konečně zase setkaly. Byla sice trochu bledá a pohublá, ale oči jí svítily víc než jindy. „Já vím, stejně to nemělo budoucnost a stejně by mě opustil, ale každý den s ním stál za to sebeovládání. Alespoň zpočátku, než se mi zprotivil. On byl přesto všechno celkem fajn a bylo mi s ním krásně a tak jsem si řekla, že to zkusím celé ještě o chvíli prodloužit. Konec konců pokaždé každému zahraji orgasmus, tak proč jemu nezahrát i lítostivou omluvu a ještě si ho trochu užít.“

„No a povedlo se?“ nedalo mi se neoptat. „Povedlo, ale jen na chvilku. To ponížení nedokázal spolknout a pořád jsem to měla na talíři. Prý naše láska a blablabla, to abych mu vařila a starala se o něj. Ono to moje vaření mu šlo k duhu a tuze mu chutnalo. Hrozil, prosil, křičel, plakal jen abych zůstala s ním a za tebou už nechodila, tak jsem mu vyhověla. Vidět plakat takového chlapa, co si hraje na macha, to fakt stojí za to, to jsem si užívala. Ale nakonec mě to stejně omrzelo, protože ten sex ani to ostatní nestálo za moc a tak jsem mu ten talíř výčitek hodila na hlavu a odkráčela středem,“ vypjala se Zdenka a vítězoslavně se usmála.

„Představ si, s čím začal, když jsem se k němu nastěhovala,“ pokračovala ve své litanii. „Měl nějaký příjem z čehosi, pořádně mi ani neřekl odkud, který mu sám o sobě sotva stačil, ale když jsme byli dva a já chodila do práce, tak najednou měl dost a přestal makat. Takže jsem ho vlastně živila. No děs žít s chlapem, který se celé dny válí doma, má dlouhou chvíli a tak si vymýšlí blbosti. Sex každý den, teplé obědy a večeře, vstává v poledne, obědvá v šest a večeří o půlnoci, to abych stihla vařit když chodím do práce, a navíc se přestal sprchovat, prý se neumaže, když nechodí ven. Smrděl jak kozel, to prase! Divíš se, že jsem zdrhla už za pár týdnů?“ zhnuseně se otřásla.

Já na tom nebyla o moc líp. Doma jsem měla domácího kutila, který mi původně přišel spravit lampičku a protože mě zaujal, už u mne zůstal. Lampičku spravil perfektně a pronesl při tom pár natolik skvělých hlášek, že jsem ho nechala, aby postupně dal byt do pořádku. Byt to potřeboval, ale ne od kutila. Záhy se ukázalo, kde byl zakopaný pes. Kutil sice věci spravoval a byt dával do pořádku, ale s pracemi začínal vždy až po milionté urgenci, které by neurychlilo ani okolkování, a při práci stále potřeboval mou asistenci.

„Miláčku, kde mám kladívko?“   „No přece tam, kam jsi ho před chvílí položil!“   „Ale já ho nemůžu najít, pomoz mi ho hledat.“   „Koukni, tady je, hned vedle tvé pravačky.“   „Jsem to ale trouba, prosím, neodcházej, za chvíli budu potřebovat najít dlátko.“ a tak dál a podobně. Samozřejmě práci nikdy neudělal pořádně, ale jen polovičatě. „Lásko, když tak stojíš vedle mě, nemůžu se soustředit na nic jiného než na tebe, koukni, jakou už mám erekci!“ a hned mě popadl a k práci se už nikdy nevrátil, ani po urgencích ne. A pokud něco přece jen jakž takž dodělal, nechal po sobě takový svinčík, že mě málem trefil šlak. A ty hlášky? Uměl jen ty tři, kterými hned první den oslnil, a pak už jen blbé, sexistické fórky. Toho mého blbého kutila jsem hned rovnou vypakovala. „Ale kočičko, vždyť je nám spolu tak dobře,“ protestoval. „Tak dobře, ano? Koukej tedy dodělat všechny ty resty, které tu po tobě zůstávají, nebo se seber a padej!“ uzemnila jsem ho. A jak se dalo čekat, než aby něco dodělával, raději vypadl. Už bez řečí. Tak mu ta práce smrděla.

Někoho podobného už jsem poznala. Jeden evangelický duchovní ze mne zkoušel udělat vzornou, poslušnou a bohabojnou manželku. Ze mně, hodnou, poslušnou a bohabojnou! PCHÁ! Ve skutečnosti to byl eufemismus na něco mezi služkou a otrokyní. Chytil se totiž na ty mé vnady, co jsem rafinovaně skrývala a odhalovala pod oblečením, a co měl za lubem z něj postupně lezlo až dodatečně.. Bože, kolik ten měl keců a jak dokázal všechno překroutit! Úplně všechno a tak, aby se to hodilo k jeho záměrům bez ohledu na jeho svatou, Bohem danou věrouku. Vždycky ve všem jsem nakonec byla já ta zlá a špatná a všechno byla má vina! Jako u toho kutila, když se milostpánovi nechtělo něco udělat. Nakonec jsem je vyrazila oba dva tak, že nestačili schody počítat, a bylo mi lépe.

Tak jsem tehdy vstala, vytáhla z ledničky šampus, bouchla jej a „na ty naše blbé chlapy, které tolik milujeme, jelikož nemáme jinou alternativu“ jsme si se Zdenkou napřed ťukly a pak se řádně zlinkovaly, protože co jiného nám zbývalo.

Tak nějak to s námi dvěma šlo pořád dál: nahoru – dolů – nebe – peklo – očistec – ráj a zase dokola: nějací další zbyteční chlapi – pak vážná známost – svatba – rodina – děti – radosti a trable s dětmi – radosti a trable s manželem – radosti a trable se sebou – rozvod – další zbyteční chlapi – stáří – vnoučata a radosti s nimi – nemoci – a nakonec smrt.

Jak jinak má lidský život vypadat? Co jiného má obsahovat? Znáte snad někoho jiného, kdo je na tom lépe? Nebo víte o nějakém pozemském ráji?

Tak vidíte.

I když ani jedna z nás neskončila v náručí toho pravého, prožily jsme dobrý a úspěšný život. Nejspíš proto, že jsme si jej od nikoho nenechaly zkazit.

* - KONEC - *


Knížky vydavatelství VRAM - info viz www.vram.cz