Programátorka – péče vítězí

Novela o bojovnici

Text © Vratislav Mlčoch

(Pokračování z minulé Babočky)

* - 4 - *

á škola skončila a já nastoupila do jedné programátorské firmy. „Však co, budeš jim tam aspoň vařit kafe,“ hodnotil můj profesní vzestup můj miláček ochotně opomíjející fakt, že si mne ze všech absolventů vybrali oni sami díky mým studijním výsledkům, zejména díky mým nesporným schopnostem programovat v nižších strojových jazycích. Byla to totiž firma zabývající se vývojem a programováním přídavných počítačových modulů pro ovládání periferních zařízení přímo z počítače. (Kdo tohle nechápe ať se nermoutí, pro pochopení textu stačí, že je to vysoce odborná práce, které je málokdo schopen.) Na zkoušku mi dali rozlousknout několik složitých problémů a byli tuze spokojeni, když jsem je rychle a dobře vyřešila. Moje máma zajásala a povyrostla, ale aby si ten můj utvrdil svou samčí nadřazenost, zkrátil mi řetěz poutající mne ke kuchyňské lince a k pračce na minimum. Musela jsem kmitat o moc víc a usilovněji. Ještě štěstí, že jsme nejen nebyli svoji, protože tohle on považoval za znak ženě podřízeného muže, ale neměli z téhož důvodu ani dítě. „Manželství a děti si pořídíme později, až budeš na ně zralá,“ zotročoval mne rád a často.

Ani jinak se ke mně slušně nechoval. Kvůli prkotinám dokázal zuřivě řvát celé hodiny a pro ránu také nešel daleko. A ta sprostá slova a nadávky, kterými mne častoval! Ta nejvulgárnější označení pro vulvu a vagínu byly na denním pořádku. Zprvu jsem se ho bála, později mi otrnulo a ty sprostoty přestala vnímat, ale odejít jsem od něj nechtěla. To hnusné jednání a totální nedostatek jakékoliv empatie nebylo nic proti pocitu osamění a nemožnosti sehnat si chlapa na déle než na pár okamžiků, jak jsem to zažívala dříve, a on to věděl a spoléhal se na to. „Když už mě mlátíš, neměl bys to dělat do obličeje,“ napomínala jsem ho mírně a zakrývala si monokl retušovacím krémem. „Vždyť co tomu řeknou lidi a pak, víš, co ty krémy stojí?“ Na tohle slyšel, ale nepolepšil se stejně. Zato jeho žárlivost neznala mezí. Už jen náhodně jít po chodníku vedle jakéhosi cizího muže jsem se nesměla ani odvážit, natož si pak zajít posedět s kamarádkami. „Já jsem moc rád, když tě pokaždé najdu doma radostně na mne čekající,“ vykládal mi ten pokrytec, „a když tady nejsi, je to jakoby se obloha zatáhla a přikvačila bouře,“ a pro názornost mi při každé takové příležitosti tu bouři udělal. Máma to všechno věděla, ale mezi nás se nepletla. Jednak nebyly daleko doby, kdy se ke mně chovala obdobně, jednak předpokládala, že mám doma hodně svéráznou osobnost, a jednak mi to přála. „Ať holka pozná, zač je život zač,“ myslela si zřejmě, ale pořád mne povzbuzovala, abych vynikla a všem to natřela.

Jenže já už dospěla a poznala jsem, na jak vratkých základech stojí mužská sebejistota. Na svalech, které mají silnější než my, na malinkém šmejrátku, kterým vůbec neoslní, ale děti zplodí, a na mozku, který svou nedostatečnost skrývá pod logikou. Jako by se logikou daly vyložit veškeré jevy všehomíra! Ty elementární možná ano, ale ty komplexní, složité a víceoborové už ne. Na ty je zapotřebí ženský mozek, který se nenechá svazovat elementárními logickými pravidly. Tak! A tak jsem mu na vše kývala, abych nepopouzela ty jeho silnější svaly, ale dělala si vše po svém tak, aby svou logikou a mozkem zaplaveným testosteronem, nic nepoznal a nepochopil.

I s tím na minimum zkráceným řetězem vážícím mne k domácnosti jsem dokázala v práci dělat pokroky. Navíc díky mému ženskému mozku jsem prokoukla všechny jeho o logiku opírající se úskoky, kterými mě spoutával, a mým nelogickým uvažováním jsem všechna ta pouta dokázala uvolnit víc, než byly zprvu. V práci jsem objevila docela pěkného kluka, který by stál za hřích a možná i ne za jeden. Ale má zkušenost mi zabránila vrhnout se do dobrodružství po hlavě. „Prubni si ho napřed,“ rozhodla jsem se, „ať nevletíš podruhé do stejného lapáku jako je ten, ve kterém vězíš,“ a moudře jsem udělala. Sice byl hezčí než ten můj a možná i vychovanější, ale jinak to byl stejný strup a macho. Vůbec bych si nepomohla, možná bych na tom byla ještě hůř. Ale hlavně místo lásky beze slov, o které jsem vždy snila, bych zase měla slova bez lásky. Blbé chlapské kecy. Ovšem jedno plus ta má zkouška měla. Poznala jsem, že i ti druzí samci také ničím nedokáží ženu ohromit. Žena musí být totálně zaláskovaná, tedy úplně zblblá, aby v jejich náručí poznala vůbec nějaký ráj. Ani ráječek ne. U něj jsem si dovolila sem tam něco podotknout a dopadlo to skoro stejně, jako bych cekla něco doma. Kravál, vyhazov. Ale řvala jsem i já, protože po rodičích zděděná vzteklá a nepoddajná povaha už byla na mně znát.

Můžete mi věřit mé tvrzení o chlapech, protože jsem si je důkladně ověřila něčím, co by šlo nazvat průzkumem veřejného mínění a průzkum nespočívá na jediném dotazovaném. Ale počítat nebudu a rozepisovat se o tom také ne, protože o jistých věcech slušná žena nikdy nemluví, ať už dělá cokoliv. Manželství je posvátné, i když nejsme oddáni a i když stojí za starou belu. To, co tady hlásám, je sice dávno z módy a dnes se některé ženy už přímo chlubí svými sexuálními výboji, ale všechny světové jazyky disponují velkým počtem hanlivých výrazů, kterými označují a zhusta i spílají takovým ženám. Naznačuje to, že podobné jednání je hodně rozšířeno, ale mně se ty výrazy nelíbí a tak nechci zavdávat příčinu k tomu, abych byla mezi takové ženy zařazována, i když se chovám řekněme docela moderně.

* - 5 - *

„Promiň, že ti zítra nedokážu pomoci s úklidem, ale máme ve firmě problém, který beze mne nikdo nevyřeší a já tam proto budu muset zůstat déle,“ vymlouval se mi ten můj často. „Musel jsem s kluky zajít na jedno, abychom oslavili úspěšné vyřešení našeho problému. To víš, kolegialita je v mém postavení důležitá,“ vysvětloval mi s důrazem na slovo postavení, když se navečer vrátil domů a táhlo z něj pivo. Neměla jsem žádné ponětí o jeho firmě a o problémech, které tam řešili, natož pak o jeho profesním zařazení. Stěží jsem znala jméno firmy, ve které pracoval. Abychom si zašli s jeho kolegy na pivo, to neexistovalo. „To se prostě nehodí, aby šéf vodil svou manželku na pivo se svými podřízenými, a s ostatními šéfy se to rovněž nehodí,“ vysvětloval mi. Na to pečlivě dbal. Hlavně pak dbal na utajení výše jeho platu. Ale pokud jsem mohla soudit, nic moc to nebylo, pokud si tedy neodkládal hodně bokem. Ale ze všech sil se snažil, abych byla přesvědčená, že mám po svém boku nadmíru schopného a vysoce postaveného člověka. Na rozdíl ode mne, pochopitelně. Takže jsem byla služtička pokorně sloužící významnému muži a čekající, až budu dost dobrá na to stát se jeho manželkou. Čekala i má máma. Také nebyla dobře informovaná.

Zatím jsem se snažila, aby si mě začali vážit mí šéfové kvůli mé včas a bezchybně odvedené práci. Neexistovalo, aby někdo jiný musel po mně opravovat programátorské chyby, zejména když jsem psala ovladače v assembleru. Kontrolovala jsem po sobě každé písmenko, každou posloupnost příkazů, každou rutinu. Navrhla jsem si a sama si vyrobila takové udělátko, které mi ty rutiny zobrazovalo včetně správných posloupností a proměnných a tím jsem každý ten prográmek projížděla i několikrát po sobě. „Na Jitku je stoprocentní spolehnutí,“ říkalo se o mně a často mi dávali na zaškolení nováčky ze školy, i z vysoké. Lichotilo mi učit vysokoškoláky, zejména když já měla jen střední školu. Také se mnou pracovaly dvě asistentky, které měly na starosti údržbu hardwaru ať cizího, nebo našeho, který jsem také já dávala dohromady s našimi techniky. Naše firma prosperovala a já rostla a nabývala na věhlasu s ní. Rostla i máma. Jen doma jsem byla malá.

Pak jsme dostali velkou zakázku udělat plně automatickou výrobní linku pro jednu významnou firmu v okolí. Ta výrobní linka sama o sobě nebyla moc rozsáhlá, jen pár strojů a podavače, ale nároky na její přesnost a spolehlivost byly vysoké. Naši inženýři napsali program ve Fortranu a já dělala rutiny v assembleru, které pak hýbaly těmi stroji a podavači, aby všechno sedlo. Bylo tam i několik našich servátek, které hydraulicky řídily speciálně zkonstruovaný obráběcí stroj. Mašinka, jaká ve světě neměla páru. Bože, jak já byla hrdá, když ten stroj u nás v dílně poprvé začal zkušebně běžet! A jak teprve, když se všechno odladilo a měli jsme hotovo!

Demontovali jej a odvezli tam k nim, kde ho zamontovali přímo do linky. Montážníci mi hlásili, že nemusím k nim jezdit zaběhnout jej, že se správně a bezvadně rozběhl hned napoprvé. Mám hotový první veliký úkol, jásala jsem a doma upekla báječný dort. „To je na oslavu mé úspěšné práce,“ hrdě jsem jej prezentovala tomu mému. Jen něco nevrle zavrčel a nepochválil ani dort, ani můj pracovní úspěch. Manželčiny úspěchy mu zřejmě nestály za zmínku, zato ty své omílal stále dokola až do omrzení. Spolkla jsem zklamání a odešla ke dřezu umýt nádobí, jak mi nakázal. Mrzelo mě to moc a rozhodla jsem se, že se pomstím. Napřed nějakou tou nevěrou, která je první nasnadě, pak nějak sofistikovaněji, aby ho to víc zasáhlo. Služkou a matrací jsem byla už jen dočasně. Na nevěru jsem si našla jednoho kolouška, kterého jsem právě zaučovala, a ten zajásal. Zkušená vdaná žena je to pravé pro kolouška, který se potřebuje zaučit nejen s počítačem, ale i v ženském klíně, přece.

* - 6 - *

Netrvalo dlouho a přišla nám reklamace, že ta naše mašinka dělá zmetky. „To není možné,“ zvedlo mne to ze židle a spolu s mým šéfem a mechaniky jsme tam zajeli na kontrolu. Vůbec jsem ten stroj nemohla poznat, jak byl špinavý a zaneřáděný nejrůznějším sajrajtem. Přitom jsme jej odevzdávali čisťoučký a vypulírovaný jako pro operační sál. „Ale v takovém stavu a s takovými nánosy špíny ten stroj přece nemůže vůbec pracovat!“ rozhorlila jsem se. „Ta vaše výrobní linka musí pracovat přímo v nemocniční čistotě, má-li vůbec nějak fungovat,“ a začala jsem detailně prohlížet všechny ty jemné servomotorky, které kolikrát ani nebyly k rozeznání pod nánosy špíny. „Za naši práci sama osobně ručím, ale ne v takovém stavu. Jak by se vám líbilo,“ obrátila jsem se na jejich šéfa, „kdyby vám přišel operovat žlučník lékař špinavý jak prase?!“

„Vojto!“ zařval jejich šéf na celou halu a ihned přiběhl ten můj vzorný a všemohoucí domácí šéf, tentokrát ve špinavých zaolejovaných montérkách, se zaprasenýma rukama a se špinavým hadrem a hnusnou olejničkou v ruce. Když mě uviděl, čistou a sebejistou, spadla mu brada a já na něj taky koukala jak na zjevení. „Už chápu, proč ten stroj tak vypadá.“ ucedila jsem pohrdavě a pojala podezření, že ten náš stroj tak zaneřádil schválně. Vojta si neodpustil udělat výsměšný posunek, který nikomu neušel, já ale dělala, že ho nevidím. Byl pod mou úroveň. „Víte co, já zítra přijedu se svými asistentkami a ten stoj dáme do pořádku. Jen vás prosím, ať na něj ten člověk vůbec nesahá a ať kolem něj nějaká pořádná paní důkladně umyje podlahu. V takovém svinčíku moje asistentky přece nemůžou vůbec pracovat!“ ledově jsem řekla a otočili jsme se k odchodu. „Vojto!“ zaslechla jsem ještě toho jejich šéfa znovu zařvat. „Seber se a táhni odsud! Máš okamžitou výpověď!“ a já zatím zobala do mobilu, kde jsem v cizí bance zakládala svůj vlastní účet a převáděla naň všechny peníze z našeho společného účtu až na pár drobásků pro toho mého na jeho pár piv. Většina z těch peněz byla stejně ode mne a ten zbytek byl můj plat za domácí práce, které jsem pro něj jako blbka celé roky zdarma dělala. Moje odplata teprve začínala.

Aby bylo jasno, nemám vůbec nic proti mužům ve špinavých a zaolejovaných montérkách, když dělají svou práci dobře a ke druhým, ženy nevyjímaje, se chovají slušně a neopíjejí se. Jsou to stejně užiteční a potřební lidé jako jsem já a inženýři v naší firmě. Ale když takový člověk je sprostý a hrubý na svou ženu i na ostatní z důvodu nějakého předsudku či z jiného důvodu a ujařmuje je, je to jiná. Pak je to můj veřejný nepřítel číslo 1 a já mám plné právo mu dát co proto! I zákony jsou přece na mé straně a ve mně se probudí bojovnice. Tehdy poprvé.

Přestože doma jsem neměla vůbec navařeno a uklizeno, rozjela jsem se k mámě, abych ji podrobně informovala o stavu mého vztahu a zůstala u ní na večeři a na dlouho. Dál dělat služku takovému budižkničemu jsem už nehodlala ani na okamžik a máma mne podpořila. Nejen podpořila, ale sama mi radila, ať se na toho svého promptně vykašlu. „Přece nebudeš dělat služku nějakému blbému nýmandovi! Já jsem tě vychovala pro lepší osud, do lepší společnosti a pro lepšího manžela,“ kladla mi na srdce. Bylo to celkem nadbytečné, ale motivovalo mně to dál, protože jsem fakt nestála o to stát se poskokem, který kmitá mezi kuchyní a ložnicí a obskakuje svého manžela plus zažívací trakty svých dětí nahoře i dole. Bylo dobře, že mne máma podržela, protože večer přišel Vojta nejprve s bandurskou a pak s prosíkem, abych se vrátila a dál fungovala jako jeho služka a matrace.

Díky vzájemnému porozumění jsme jej s mámou jednohlasně a jednomyslně ihned vyhodily. Špinavému montérovi a hulvátovi v podřízené pozici nebude žádná z nás posluhovat, to bylo nad slunce jasnější. Máma mne u sebe zase ubytovala dokud budu potřebovat a já si začala zařizovat svůj nový život. Na dovolenou naškudlené peníze, které jsem si promptně převedla na svůj nový účet, se mi do začátku tuze hodily. S mámou jsme vyrazily na nákupy a já se od hlavy k patě oblékla jako elegantní a důležitá žena. Ty nemožné hadry, které jsem u Vojty nechala, mi za cestu tam a zpátky vůbec nestály.

Však jsem se takovou ihned stala. V mé firmě udělalo velký dojem, s jakou jsem vymetla se šéfem našeho zákazníka, a ještě větší dojem, když jsem se svými asistentkami dala reklamovanou mašinku promptně do provozu. Rovnou jsme tam zaškolily i jejich novou sílu, která měla celou linku čistit a udržovat. „Paní doktorka a její sestřičky přes mašinky“ začali nám tam všichni říkat, protože pro zvýšení efektu a pro názornost jsme chodily v bílých kombinézách, čapkách a bílých pracovních botách a v jednom kuse si myly ruce. Nikdo si netroufl ani ceknout, jen valili bulvy.

Nářek mého hladového srdce rázem přestal. Lačnit po nějakém zaolejovaném hulvátovi, no kdo to kdy viděl? Začala jsem si zařizovat nový, zgruntu nově zorganizovaný život za velké pomoci mé mámy, která se přímo viděla v důležité a impozantní dceři a všude se se mnou chlubila. „Z mé holčičky se stala paní šéfová přes počítače,“ vykládala všem babám pyšně a já se nosila jak hraběnka. Měla jsem pod sebou několik asistentek v bílých overalech a mladého asistenta na těžší práci. Tu skutečně těžkou jsme nedělali, na tu byli montéři. Vážení páni montéři. Já ale hlavně spolupracovala s vývojáři a dávala dohromady udělátka a jejich programy, protože po úspěšně zvládnuté zakázce se nám další jen hrnuly a s nimi i krásné penízky za nové, původní mašinky.

Šéfovou jsem se vskutku stala. Ony totiž námi vyvinuté a odladěné programy, vestavné moduly a servopohony fungovaly stejně dobře nebo i lépe než ty zahraniční, ale za násobně nižší částky a firmy nám mohly ruce utrhat. Nakonec se přidaly i ty zahraniční a přes své nedostatečné vzdělání jsem se ve své firmě i v okolí stala věhlasnou odbornicí na nestandardní počítačové úkoly. Názorně jsem to viděla na svém příjmu. Nejen vysoký platový základ, ale i všelijaké odměny jen pršely a já se poprvé v životě začala vznášet v oblacích úspěchu. Zaslouženého a nezpochybnitelného.

(Pokračuje v příští Babočce.)